Vzbudila jsem se o půl 6, drogy z předchozího večera působily skvěle. Na oddělení probíhala ranní rutina. Sestry nabíraly krev, měřily tlak a teplotu. Díky permcathu jsem toho ušetřena, protože veškerou krev mi sosali z něj. Sanitářky převlékaly postele, nosily čaj pacientům a vtipkovaly. Není nic lepšího, než čerstvě povlečená postel po ránu. Od večera jsem nepila, takže jsem si chodila vyplachovat pusu. Tentokrát mi to nevadí, na žízeň jsem zvyklá.
Andělka byla taky vzhůru, radila jsem jí vyplachovat pusu a snažila jsem se ji rozptýlit. Před 7 jí zavázali nohy a záhy se přiřítil zřízenec s vozíkem, což znamenalo jediné. Jde se na to. Vypadala vyděšeně. Poslední pohled a klapnutí dveří oddělení. Byl to strašně zvláštní pocit. Podivné časové vakuum jsem si zkrátila povídáním s klukem, který transplantaci podstoupil před 2 týdny. Ledvinu mu daroval jeho tatínek. Stavila se za mnou doktorka a říkala, že se na sál pojedu mezi 10 a 11. Odebrání ledviny je náročnější operace než její vložení. Chirurg nejprve laparoskopicky odřeže a doslova zataví všechny cévy vedoucí k ledvině a od ledviny, to stejné provede s močovodem. Doposud to nezní děsivě. To děsivé teprve přijde. Ledvina se totiž musí vytáhnout. Doslova. Proto lékař udělá řez v podbřišku (nebo směrem k boku), sáhne rukou do útrob a orgán vyndá. Představovala jsem si, v jaké fázi se Andělka na operačním stole právě nachází…
Čas se vlekl. Brouzdala na netu, vyplachovala jsem pusu a chodila na záchod. Dostala jsem instrukce umýt se celá desinfekčním sprchovým gelem, po půl 9 jsem zaplula do sprchy a byla tam co nejdéle (v rámci společné nezamykatelné nemocniční koupelny), protože mi bylo jasné, že to je na dlouhou dobu poslední „pohodlné“ sprchování. V 9:15 přišla sestřička s obvazy v ruce. To znamenalo jediné, je čas. Převlékla jsem se do krátké nemocniční košile, která sahá sotva pod zadek a sestra mi ovázala nohy. Přišel se za mnou podívat hlavní operatér, prohmátl mě břicho a bez špetky emocí pronesl, že to půjde dobře. O pár chvil později se s vozíkem přiřítil zřízenec. Stejný, co vezl Andělku. Vyskočila jsem na vozík a vyrazili jsme vzhůru, tedy spíš dolů na sál. V předsálí jsem si přelezla na místní lehátko a rovnou jsem si sundala erární košili. Ihned se objevil anesteziolog, ujasnil si, že jsem to opravdu já, kdo dostane ledvinu a začal vysvětlovat průběh uspání. Budou mě píchat epidural, tím pádem dostanu jen slabší narkózu. Zní to divně a možná až morbidně, ale těšila jsem se, že zažiju něco nového. Na operačním sále bylo chladno, proto jsem byla příjemně překvapená z vyhřívaného operačního stolu.
Píchání epiduralu jsem vůbec necítila. Doktor mi prohmatával obratle a najednou říká, že už to je. Smála jsem se, když říkal, že mám dlouhá záda. Během procedury jsem se sestra ptala, jak dlouho bude příprava trvat. Vedle jsou už připravení. To znamená, že ledvina je venku jen o pár metrů ode mě. Položila jsem se na stůl, nohy jsem stále normálně cítila. Sestra mě informovala o zavedení močového katetru, přikývla jsem, ale zbytek mám už v mlze. Poslední slovo, které si pamatuju je Propofol. Tma.
Probudila jsem se na sále jako po krásné prospané klidné noci. Nic nebolelo. Doléhal ke mně hlas, že operace trvala hodinu a půl a dopadla dobře. Cestu na oddělení si nepamatuju, chtělo se mně stále strašně spát. Ale pamatuju si, že jsem zahlédla Andělku na pokoji. Vypadala strašně zdrchaně. Převezli mě na druhý JIP a začala jsem cítit bolest v operační ráně. Zapojili mě na monitor, saturaci, manžetu na tlak a dali mně kapat limonády, jednu do katetru, jednu do epilinky. Bolest postupně polevovala a já zase usnula.
Zbytek odpoledne jsem pospávala, ale postupně jsem se cítila bdělejší. Slyšela jsem, že volal manžel Andělky a ptal se, jak jí je. Pak jsem slyšela, že volá ségra a ptá se na nás obě (ležela jsem na posteli hned vedle sesterny). Přišla za mnou doktorka a říkala, že vše proběhlo dobře, obě jsme to zvládly a že můžu zavolat domů, pokud se na to cítím. Byla jsem docela při smyslech, tak jsem hned volala rodičům a manželovi, zpětně si však nevybavuju, co jsme si říkali.
Jediné, co bylo nepříjemné, že jsem necítila nohy. Chtěla jsem je pokrčit a nešlo to. Přicházely k sobě postupně až večer, pravá dřív než levá. Snažila jsem se měnit polohy z lehu do polosedu a aspoň propínat nárty. Rána mě v klidu nebolela, cítila jsem ji, když jsem se hýbala. Trochu jsem zkoušela přetočit se na bok, ale to nešlo. Břicho jsem měla celé oranžové od desinfekce a v pravém podbřišku obrovskou náplast. Z pod ní čouhaly dvě hadičky od drenů a samozřejmě močový pytlík. Pití mi povolili už asi 4 hodiny po operaci, tak jsem si hned vyžádala čaj a pustila jsem se do toho. Takové blaho! Zalila mě neskutečná euforie. Na „úkol“ hodně pít jsem se těšila nejvíc a poctivě jej plnila. Po transplantaci začne masivní vylučování moči, sestřička chodila snad po 2 hodinách vypouštět.
Večer jsem záhy usnula a i když jsem se často budila, protože nejsem zvyklá spát na zádech, dobře jsem se vyspala. Ani jsem nechtěla nic od bolesti, protože mně stačila analgetika z epilinky.