Je půl šesté ráno den po transplantaci. Ranní odběry krve a moči jsou díky katetrům bezbolestné a extrémně rychlé. Cítila jsem se docela dobře, rána bolela jen při pohybu, což bylo v mém případě pouze vrtění na posteli. V šest, jako každé ráno, naběhly sanitářky převlékat postele, naštěstí jsem byla ušetřena jejich „řádění“, protože jsem zatím nemohla vstát.
Když sestra obešla všechny pacienty, přišla znovu za mnou, abych si zkusila sednout a ona mě mohla umýt. Mám to nacvičené od minulé operace. Člověk se musí pomalu přetočit na bok (au au, to nevypadá dobře), potom opatrně posunout nohy a dát je dolů z pelesti. Nakonec se musíte vzepřít na ruce a posadit se. Přestože jsem si napolohovala postel dost vysoko, bolelo to a v sedě mě tak strašně pálila rána, že jsem si musela zase lehnout. Mytí tentokrát bude v leže (to mám už též nacvičené). Sestřička donesla škopíček a žínku k posteli, podala jsem si sprcháč a začala jsem se mýt. Ačkoliv to bylo spíš jen takové šudlání, užívala jsem si to na maximum. A co teprve, když mi sestra umyla záda… Během pomalého otáčení z boku na bok jsem se s pomocí oblékla do erární košila a vyměnili mi aspoň podložku. Zbývalo vyčistit zuby. Nabídku nechat si namazat záda kafrovou mastí jsem okamžitě využila. Jako znovuzrozená.
Po sedmé přinesli snídani a i když jsem hlad nepociťovala, zkusila jsem sníst půlku loupáku a puding. Nakonec jsem si pochutnala a vypila jsem i půlku hrnku nemocničního kafe. Po snídani jsem brouzdala na netu a obepsala povinné kolečko rodinných chatů a přátel. Když přišla skupina lékařů na vizitu, netrpělivě jsem čekala na výsledky. Byly skvělé. Ledvina pracuje vzorně, přes noc jsem „vyčůrala“ 10 litrů, kreatinin 120. Všechno šlape, jak má.
Dalším z překvapením (a to příjemným) byl příchod rehabilitační sestry. Začala jsem jednoduchými cviky na posteli, dýchání do břicha, zvedání rukou, propínání nártů, kroužení kotníků. Pěkně pomalu, počítat do 8, nádech, výdech. Jsem zvyklá na cvičení, takže i přes bolest v ráně mi bylo po cvičení zase o kousek líp.
Zbytek dne jsem střídavě brouzdala na netu, četla, cvičila, spala a hlavně pila. Najedou jsem potřebovala dohnat předchozí měsíce permanentní žízně. Večer jsem zkoušela volat Andělce, ale měla vypnutý telefon. Přece jen měla silnější narkózu, tak byla asi ještě mimo. Největší radost mi udělalo to, že jsem si zkusila sama sednout a vydržela jsem pár minut v sedě.
Další noc jsem spala o něco lépe (stále bez prášku na bolest i na spaní). Ráno tradiční budíček, odběry a mytí. Aktivně jsem se sama posadila sanitářka mě namotivovala, ať rovnou zkusím vstát. Šlo to snadno. Když už jsem stála, zkusila jsem ujít první krůčky. Byla jsem překvapená, jak to šlo snadno. Došourala jsem se k váze a pak mě dovedli k umyvadlu. Myla jsem se sama a to bylo neskutečné blaho. Sanitářka mi jen umyla a namazala záda a já jsem se vydala na cestu do postele. Po ránu slušný výkon (nutno podotknout, že stále s pytlíkem v jedné a 2 drény v druhé ruce). Snídaně, vizita a rehabilitace. Dostala jsem pochvalu, že jsem vstala a rovnou jsem šla na druhé kolo. Vyšly jsme na chodbu, že pro mě mají překvapení. No překvapení to bylo. Andělka se „řítí“ proti mně ve stejném předklonu s pytlíky tělních tekutin v rukách. Zbytek dopoledne jsem seděla v rámci rehabilitace v křesle, kde jsem snědla i oběd. Protože pán vedle už byl odstěhován na normální pokoj, přestěhovali ke mně Andělku. Konečně jsme byly zase spolu, i když jsme byly obě ještě bolavé a různě jsme hekaly, jak jsme se převalovaly na postelích.
Zbytek dne plynul v poklidu, sama jsem cvičila na posteli i jsem zkoušela sedět a vstát. Chodit jsem zatím sama nemohla, protože jsem byla připojená na monitor a taky mě kapala infuze s Thymoglobulinem, což je látka, která potlačuje imunitu. Pro mě však bylo velkým posunem, že už jsem byla schopna sedět u jídla a byla jsem tak samostatnější.