Vzbudila jsem se v 5 ráno nutkáním na záchod, nervy pracují. Manžel vstával do práce a já s ním, ačkoliv jsem čekala sanitu až o hodinu později. Saniťák nakonec přijel o dost dřív, takže jsem paradoxně nebyla nachystaná. Naštěstí jsem měla vše sbalené, tak jsem si jen vzala vodu a suchý rohlík, rychle se oblékla a běžela s kufrem dolů. Cestou jsme nasbírali další pacienty a vyrazili vstříc Brnu v pondělní ranní špičce. Dorazila jsem do transplantační ambulance a čekala jsem na Andělku. Měla zpoždění, tak jsem si čas krátila internetem.
Když už jsme byly obě přítomné, nahlásily jsme se na recepci a odtud jsme zamířily na centrální příjem pacientů. Tam jsme se nezdržely dlouho a zamířily jsme na Centrum kardiovaskulární a transplantační chirurgie, neboli CKTCH, oddělení 14. Hned po příchodu nás překvapili pacienti s centrální kanylou v krku, pomalu se šourající po chodbě s pytlíky moči v rukách. Andělka byla zaskočená, kanylu v krku ještě neviděla. Mně to nepřekvapilo, za poslední rok jsem toho viděla a zažila v nemocnicích až až. Přišly jsme brzo a ještě pro nás neměli nachystané postele, proto jsme si mohly zajít na svačinu a kávu. Obě jsme myslely, že to je na pár dní poslední jídlo, tak jsme si na chodbě ty rohlíky a kafe z automatu řádně vychutnaly.
Za hodinu jsme se vrátily zpět na oddělení a to už jsme dostaly přidělené postele. Andělka dostala samostatný pokoj, já se dvěma dalšími spolubydlícími. Paní po transplantaci jater tam ležela už měsíc a druhá po srdečním zákroku se chystala domů. Opatrně jsme se seznamovaly a povídaly si o banalitách, i když jsme záhy skončily u zdravotních problémů. Nemocniční košile zkrátka sbližují.
Oddělení je malé, s komorní atmosférou, 2 JIPky a 3 standardy, dohromady 13 lůžek. Postupně jsme vyřizovaly se sestřičkami nutnou administrativu, informované souhlasy a dotazník před anestezií. Uvádí se zde všechny nemoci, léky, předchozí operace a jejich případné komplikace. Znovu nám vysvětlily, jak bude vše probíhat a co se s námi bude dít. Na oddělení panovala velmi uvolněná atmosféra a byla jsem ráda, že Andělku všichni vyzdvihovali, jak je statečná a odvážná. Což ona opravdu je.
Překvapením pro nás obě byl oběd, polévka i hlavní jídlo byly opravdu dobré. Z toho jsem měla upřímný strach, nemocniční jídlo nemá většinou dobrou pověst a zkušenosti z naší městské nemocnice nemám zrovna příjemné. Po obědě jsme si povídaly a užívaly čas strávený společně. Později odpoledne mě napojili na dialýzu. Vtipné je, že to byla moje dialýza číslo 100. Sestřička mě chodila pořád kontrolovat a divila se, že zvládnu odsátí litru vody. Brnkačka, rekord jsem měla 1900 ml. 3 hodiny rychle utekly a najednou byl podvečer. Což znamenalo jediné, žádné jídlo. Naopak se přiblížil čas čištění střev. Andělka se musela očistit důkladně, takže pila projímací utrejch a později dostala i klystýr. Já jsem dostala „jen“ Yal gel, což je jen takové lechtátko, až jsem měla strach, zda to bude stačit.
Večer nás obě bolela hlava z hladu, únavy a nervozity. Volaly jsme si s rodinou, mluvily o banalitách, snažily jsme se nemyslet na to, co nás čeká. Před spaním jsme se rozloučily. Bylo to hodně emotivní, brečely jsme. Slova nedokázala vyjádřit, jak moc jsem vděčná, že tohle všechno pro mě podstoupila. Obě jsme si vzaly drogy na spaní. I když jsem nebyla extra nervózní, neusnula bych. Spací drogy záhy zabraly a já usnula tvrdým chemickým spánkem.