Všechna vyšetření provedená. Dárce i příjemce způsobilí podstoupit operační zákrok. Administrativně je centrum schopno zorganizovat operaci do měsíce. Ale covid. Čekání po stodvacátépáté… Celá rodina tak žila v podivném vakuu. Všichni jsme netrpělivě očekávali telefonát z nemocnice, kdy nám potvrdí, že už uvolnili oddělení pro příbuzenské transplantace. Já jsem jejich nadšení mírnila, protože vždy existovala možnost, že operaci lékaři nepovolí.
V mezičase jsem stihla druhou dávku očkováni proti covidu, po které mi bylo hůř než po první dávce. Proležela jsem dva dny v horečkách a proklínala celý svět. Z dubna jsme se přehoupli do května, případy covidu rapidně klesaly. Co ovšem neklesalo, byl můj pocit žízně. Jakmile se oteplilo, bylo pro mě čím dál těžší dodržet maximální příjem tekutin. Kvůli vyšším přírůstkům váhy mezi dialýzami jsem opět snížila množství tekutin, tentokrát na 1400 ml za den. Úzkostlivě jsem hlídala každou kapku vody a byla zklamaná z každých 100 g navíc při vážení. Měla jsem pocit, že čím déle jsem na dialýze, tím hůře ji snáším. Během procedury se mi motala hlava a po ní se mi klepaly nohy, ačkoliv tlak jsem měla dobrý a výsledky odběrů byly stabilní. Tentokrát nepomohlo ani další navýšení suché váhy, tedy pomohlo to. Tak na týden. Život se mi smrskl jen na dialýzu a žízeň. Těšila jsem se, až se budu moct konečně pořádně napít a zároveň mě děsilo, že k tomu může dojít až za několik měsíců nebo let, když nám z nějakého důvodu operaci s Andělkou nedovolí.
V půlce května šla Andělka na úplně poslední vyšetření a to na konzultaci s psychologem. Je to sice spíše formální, ale důležité, aby lékaři zjistili, zda není dárce pod nátlakem a zda je jeho rozhodnutí opravdu dobrovolné. Myslela jsem, že výsledky opět nějakou dobu potrvají a až na jejich základě naplánují operaci. Jaké bylo moje překvapení, když mi A. radostně volala, že za měsíc nastupujeme na operaci. Nemohla jsem tomu uvěřit. Přece jen se konečně dočkám.
V práci jsem raději ještě nic neříkala. Jen jsem podnikala nenápadné kroky k tomu, abych vše důležité řádně uzavřela a předala. Mentálně jsem se začala připravovat na celou akci. Po minulých operačních zkušenostech jsem byla raději opatrná a chtěla jsem být připravená na všechno. I na to, že se ledvina nechytne a já budu pokračovat v dialýzách.
V týdnu před operací jsme naposledy navštívily transplantační ambulanci. Lékařka nám popsala, jako vše bude probíhat a dostala jsem svůj první recept na imunosupresiva. Při poslední dialýze jsem se rozloučila se sestřičkami a všemi svými „spolubojovníky“. Cítila jsem radost ale i smutek. Přeci jen jsem se vídali 3x týdně předchozích 8 měsíců a to se vám zaryje pod kůži.
Poslední sklenice grepového džusu, balení kufru a rozjímání. Najednou je neděle večer a voláme si s Andělkou. Obě jsme nervózní, ale obě pevně věříme, že všechno dobře dopadne.