V půlce února jsem podruhé jela navštívit transplantační ambulanci. Tentokrát i s mým dárcem, skutečným andělem na zemi (říkejme přesněji Andělka, přestože andělé jsou bytosti bezpohlavní…) Odebrali nám krev na zjištění vzájemné shody. Prakticky to znamená zjistit, zda moje tělo nevytváří protilátky proti jejím buňkám. Andělku čekalo několik dalších vyšetření ke zjištění, zda je způsobilá ledvinu darovat. V případě dárce a příjemce se jedná o různá vyšetření. U dárce totiž nesmí být ohrožen jeho život v případě odebrání orgánu, zatímco příjemce může dostat i „horší“ kus. Přestože lékařka slibovala rychlý proces v případě shody, zároveň nás upozornila, že část lůžek transplantcentra je vyhrazena pro pacienty s covidem. Od minulého podzimu tak neprováděli transplantace od žijících dárců. Nezbývalo nic jiného než čekat. Opět.
V mezičase jsem řešila očkování proti covidu. Jako chronický pacient jsem měla nárok dostat očkování dřív, ale byl v tom strašný zmatek. Na dialýze nám všem řekli, že očkování nám doporučuje samotný předseda České nefrologické společnosti. Jenže předseda už jaksi nedokázal zajistit samotný výkon. Tou dobou byl registrační systém otevřen jen pro lidi 80+ a pedagogické pracovníky (tedy ty pracovníky, kteří většinou pracovali online z domu). Zatímco mladí chronici, často chodící do práce fyzicky, tedy i já, měli smůlu. Systém byl neprůstřelný. Od 1. března bylo možné se zaregistrovat u praktika, což ale šlo mimo registrační systém. Když jsem volala své lékařce, zapsala si mě na dlouhý seznam zájemců, ale sama nevěděla, kdy vakcínu dostane.
Asi týden poté se mohli zaregistrovat i chronici, ale potřebovali unikátní kód. Ten měli vydávat odborná pracoviště, tedy i dialýza. Vůbec mě nepřekvapilo, že vrchní sestra ani doktoři o ničem nevěděli (musím dodat, že toto byl jediný problém na dialyzačním centru, jinak je to vynikající pracoviště s úžasným personálem). Díky kolegovi z práce, jehož manželka pracovala v očkovacím centru, jsem si zajistila termín bez povinného kódu a jako bonus očkovali Modernou, kterou jsem chtěla. Když už jsem měla vše domluvené, vrchní sestra na dialýze mi slavnostně donesla kód…
První dávku jsem dostala na konci března. Byla jsem ráda, protože jsem chtěla stihnout očkování před případnou operací. Nijak jsem neřešila reakci po očkování a nežádoucí účinky. Vakcína se však nepěkně ozvala po pár hodinách. Příznaky jako při chřipce. Horečka, zimnice, bolest svalů a kloubů, zchvácenost, bolest hlavy a nevolnost. Nadopovaná paralenem jsem se doplazila na dialýzu, kde mě aspoň mohly sestřičky ochladit teplotou dialyzačního roztoku. I tak jsem tam 4 hodiny protrpěla. Doma jsem se pak zbytek dne potila v posteli a střídavě se odkopávala a zakrývala 2 peřinami a najednou se mi vybavily všechny nepříjemné vzpomínky na horečky a pocity po podzimní operaci. Do rána naštěstí vše jako zázrakem přešlo.
Uběhlo pár týdnů od poslední návštěvy transplantcentra, Andělka už měla za sebou další vyšetření se skvělým výsledkem. Dostala „požehnání“ zbavit se své ledviny. Zbývalo poslední, nejdůležitější zjištění. Vzájemná shoda. Pravidelně jsem volala doktorce, avšak pokaždé jsem slyšela stejnou větu: ještě to není, zavolejte si za týden. Až jednou. Jednou jsem uslyšela tu nejfantastičtější větu na světě:
„Paní K., máme tady výsledky. Vaše shoda s dárcem je PERFEKTNÍ.“