Ráno po vytažení katetru jsem se vyděsila, když jsem viděla, jak mi to krvácelo, náplast durch promočená. Po sprše mi to sestra převázala s tlakovým tamponkem a já doufala, že už to přestane téct. Při vizitě mě totiž doktoři navnadili, že ve čtvrtek nebo pátek bych mohla jít domů. To jsem ani nedoufala!
Den jinak utíkal rychle. Hodně jsem se procházela po chodbách a cvičila jsem doporučené cviky. Každým dnem jsem se cítila lépe a zvyšoval se rozsah pohybu. Mohla jsem spát na obou bocích a dalším významným milníkem bylo, že jsem byla schopna dřepnout ke kufru.
Řekla jsem si, že dost už bylo nemocničních erárních košilí a konečně jsem se převlékla do svého pyžama. Půlka osazenstva se ptala, jestli už jdu domů, když jsem převlečená…
Zábavu na pokoji nám teď obstarávala Hanička, nová pacientka s lehkou mentální retardací, ale velmi milým přístupem ke všem a ke všemu. Moc ráda si povídala, dozvěděla jsem se vše o její rodině, zvířatech i kytkách, které miluje. Den utekl jako nic.
Předposlední den v nemocnici taktéž, naštěstí rána po permcathu se umoudřila a už nekrvácela. Bylo tedy skoro jisté, že v pátek, 11 dnů po operaci půjdu domů.
V noci jsem výjimečně nemohla spát. Bylo to zrovna z 24. na 25. června po tornádu, které se přehnalo Moravou. V noci přišla ošklivá bouřka, takže každý měl obavy, jestli se nemůže něco podobného opakovat. Ve 4 ráno jsem spaní vzdala a brouzdala jsem na netu.
Na vizitě padlo konečně finální slovo a já mohla balit. Po necelých 2 týdnech jsem i já mohla obléct normální oblečení. Vychutnávala jsem si poslední oběd, který byl jako předchozí jídla, velmi dobrý. Poo mě už sanitářky „vyhnaly“ z postele a šla jsem si sednout do křesílek na chodbu. Vrchní sestra se mnou prošla propouštěcí zprávu, dostala jsem podrobný rozpis léků, kdy co brát a poučení o domácím režimu.
Zašla jsem si už sama pro léky, což byl náročný výkon, ale byla jsem šťastná. Posledních pár chvil, rozloučení na pokoji i se sestřičkami a lékaři a hurá domů.