Budíček v 5:30, odběry naposledy pěkně bezbolestně z permcathu a v 6 sanitářky vyhání z postelí, aby je mohly převléknout. Opět jsem nemohla jíst a pít, takže jsem se potloukala po chodbě, občas jsem se stavila za Andělkou, která zůstala na původním pokoji. Taky nemohla jíst, protože čekala na výstupní sono. Trochu jsem se vyděsila při vizitě, protože doktoři říkali, že mi tedy „asi dnes“ ten permcath vytáhnou, ale kdy, to nikdo nevěděl. I Andělka čekala na sono dlouho, už sbalená domů v civilním oblečení.
Dopoledne se vleklo. Přečetla jsem 3 starší čísla Epochy, střídavě jsem chodila po chodbě a vyplachovala si pusu. Žízeň se mi snášela o něco hůře, když jsem teď týden pila 4 litry denně. A žádné info, kdy to přijde. Andělka konečně přišla ze sona, dostala propouštěcí zprávu a čekala jen na odvoz. Loučení bylo krátké, protože mi sestra přišla zavázat nohy.
Přestože se katetr vytahuje v lokální anestezii, musela jsem být nachystaná na narkózu, kdyby nastaly komplikace. Proto to hladovění. Přehoupl se oběd, spolupacientky už dojedly svoje porce a já stále nevěděla, kdy půjdu na sál, a zda vůbec.
Konečně před druhou přišel zřízenec. Hurá známou cestou na sál (akorát že jsem si tu cestu vůbec nepamatovala) V předsálí jsem jen přeskočila na místní lehátko a pod prostěradlem čekala, až pro mě přijdou. Cestou na malý sál jsem zahlédla skloněné hlavy chirurgů na velkých sálech a uvažovala jsem, co asi dělají za operaci. Prostoupil mnou obrovský respekt. Před týdnem takto byli sklonění nade mnou a Andělkou a během pár hodin dokázali neuvěřitelné věci.
Na sále mě sestry napolohovaly a připevnily elektrody a tlakoměr a začalo čekání. Občas jsem koukla na hodiny, občas na hodnotu tlaku, který se měřil po 5 minutách. Sestry probíraly kvalitu jídel z dovážkových služeb a to, jak je venku vedro. Operatér stále nikde. Díky za vyhřívané lehátko. To je v momentě, kdy ležíte nazí jen pod prostěradlem na klimatizovaném sále obrovská výhoda. Dočkala jsem se až před třetí. Přišli dva vysmátí chirurgové a už to jelo. Celou mě zarouškovali, takže jsem ležela s hlavou na bok a mírně vytočenou nahoru, aby jim nepřekážela. Byl to nepříjemný pocit, protože jsem neviděla, co se se mnou děje. Proměřili si velikosti katetru, nakreslili pár čar tužkou a začali s umrtvovacími injekcemi.
Ty byly hodně nepříjemné. Při zkoušce umrtvení jsem stále cítila bolest, dostala jsem další injekci. Pak už jsem cítila jen tlak. Mohla jsem si jen představovat, jak to probíhá, jejich slovníku jsem vůbec nerozuměla. Pobavilo je, když jsem je požádala, zda bych se mohla na katetr podívat. Nejvíc nepříjemné bylo, když mi jeden z doktorů držel prsty na krční tepně, protože tím, jak vytáhli katetr, zbyla po něm dírka. Tak aby omezili krvácení a nevytvořil se hematom. Závěrečné šití bolelo, počítala jsem každý steh a pode mnou rostla louže potu. Po 20 minutách bylo po všem. Lékař mě ukázal katetr, byla jsem překvapená, jak dlouhá část byla zavedená v žíle.
Když jsem přijela na pokoj, musela jsem ležet s pytlíkem písku na krku a hrudníku, aby rány nekrvácely. Postupně to přicházelo k sobě a bolelo a viděla jsem přes obvaz, že to i přes tlak krvácí. Byla jsem hodně unavená z hladu i z bolesti, večer jsem si poprvé řekla o prášek na bolest, abych se aspoň vyspala v klidu.