Rubriky
Příběh

Příběh #11: Čekání na čekací listinu

Jakmile jsem se dala po pár týdnech dokupy, na dialýze mi neustále připomínali, že není na co čekat a měla bych absolvovat zbytek vyšetření. Nešlo totiž jen o zařazení do čekací listiny, ale prakticky o schválení, zda se vůbec pro transplantaci hodím. A taky proto, že během podzimu se jeden mně velmi blízký člověk rozhodl, že mi daruje ledvinu, a jeho první vyšetření dopadla dobře. Bylo důležité vědět, jak na tom jsme. Oba. Díky prozíravosti doktorky na nefrologii jsem žádanky na všechna vyšetření dostala už na začátku roku a stihla jsem tak plicní, kardio a sono. Chyběly odběry, ORL a gastro. A vrtání v krku se rovná traumátku z blitíčka. A toho jsem si v posledních týdnech užila víc než mi bylo milo. Sebrala jsem všechnu odvahu a šla se objednat. Díky statutu dialyzovaného pacienta a taky „díky“ covidu jsem termín na gastro i ORL dostala do týdne. Super, aspoň budu vyděšená kratší dobu.

Na vyšetření jsem šla v jeden den, ať to mám rychle za sebou. Život se smrskl jen na dvě části. Před a po. Nakonec jsem byla překvapená, že gastro šlo zvládnout jen s umrtvovacím sprejem. Ano, člověk se dáví, ale to trvá jen chvíli, pak už jsem jen cítila tlak, jak hadice procházela níž a níž. V ten moment jsem jen litovala, že se nemůžu dívat na obrazovku na vlastní žaludek (ano vím, jsem tak trochu magor). Dostala jsem pochvalu za vzorné chování od doktora i sestry. Byla jsem na sebe hrdá.

Zbývalo poslední vyšetření, a to imunologie. Při pravidelných měsíčních odběrech na dialýze mi vysosali z permcathu asi 20 zkumavek krve. Jak jsem byla v tu chvíli vděčná, že veškeré odběry lze realizovat přes tu protivnou hadici. Krev putovala do Brna na rozsáhlé imunologické a DNA testy. Výsledky měly být asi za měsíc, proto mi lékař z dialýzy domluvil první schůzku v transplantačním centru. Termín jsem dostala ještě na konec prosince. Super, konečně se to pohne.

Prosinec utíkal jako voda a za rohem byly Vánoce a nastalo první dialyzační dilema. Jak zvládnout pravidelnou několikadenní návštěvu u rodičů. Buď to stihnout mezi procedurami, nebo vyzkoušet dialyzační centrum poblíž. Běžně to jde, když se člověk domluví dopředu. Naši mají v okolí dokonce 3 nemocnice, kam bych mohla zajet. Těšila jsem se, že bych mohla vyzkoušet, jak to chodí jinde. Tak dlouho jsme synchronizovali termíny s ostatními členy rodiny, až zasáhl covid. Všichni ho chytli (včetně mojí potenciální ledviny), návštěvu jsem musela oželet a místo toho doufala, že se všichni s virem poperou bez závažných problémů (což se nakonec naštěstí stalo). Vánoce jsme s manželem prožili v poklidu doma a byla jsem vlastně ráda, že se nemusím nikam trmácet. Dialýza prostě nečeká, kromě Štědrého dne jsem chodila dle běžného harmonogramu.

Mezi povánočními procedurami jsem poprvé navštívila ambulanci transplantačního centra. Doktorka byla velmi milá a vstřícná. Prošla všechny lékařské zprávy a bavily jsme se o celém průběhu onemocnění, dialýze a hlavně možnostech transplantace. Pokud by nám s dárcem vyšla shoda, mohli bychom se rovnou chystat pod kudlu. Velmi lákavá představa. Nechtěla jsem se ale radovat předčasně. Pořád jsem počítala, že shoda nemusí vyjít a já budu zařazena na čekací listinu. Kvůli covidu bylo všechno nejisté a dárce čekalo ještě několik vyšetření. Do nového roku jsem tam vstupovala bez žádných velkých nadějí.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.