Rubriky
Příběh

Příběh #10: Dialýza? Žádný problém!

Konečně se mým životem proháněli jednorožci surfující na duze. A tak mi ani nevadilo, že jsem kompletně musela překopat dietu, začala jsem brát jiné léky a hlavně 3x týdně jsem mířila směr nemocnice. Úterý, čtvrtek a sobota, vždy ráno v 6:30 nástup. 3x týdně do práce, též nástup v 6:30. Jediný „volný“ den neděle.

Po pár letech hlídání si bílkovin jsem naopak musela jejich příjem navýšit. No konečně! Nastal čas hovězích steaků, pečených krkovic a řízků velkých jak „dekl od záchodu“. Jako každý na dialýze jsem věděla o rizicích spojených s nadměrnou konzumací fosforu a draslíku, proto jsem výrazně omezila ty nejhorší potraviny – tvrdé sýry, rajčata, banány, ořechy a čokoládu. Výsledky krve byly uspokojivé, nemusela jsem být tak striktní a občas jsem si zakázanou věc dopřála. Horší to bylo s pitným režimem. U něho jsem už striktní být musela a počáteční omezení na 2 litry denně jsem nesla těžce.

Také léky jsem se musela naučit brát jiné a jinak. Sbohem žluté tobolky. Na tlak a snížení tepu jsem dostala beta blokátory, Purinol na kyselinu močovou a zbytek tvořily tablety uhličitanu vápenatého a sodného (vápenec a soda), které měly za úkol zvýšit pH organismu a vyvázat fosfor. Na dialýze jsem pak dostávala tabletku kyseliny listové a do hadiček lék na ředění krve, vitamín C a železo.

Noví kamarádi

Ve všední dny mě vozil do nemocnice manžel, o víkendu jsem jela sanitou, zpět jsem jezdila sanitou vždy. Dialyzační centrum, kam jsem chodila, bylo malé, kapacita je 10 křesel s dvousměnným provozem 6 dní v týdnu. Protože se nachází v nemocnici, potkávali jsme tam pacienty z oddělení a v čase covidu i sem tam „covídka“, jak je sestřičky překřtily. To vždy znamenalo velké manévry a přísný hygienický režim. Covídci byli na samotce a sestry i lékaři se vždy oblékli do skafandrů včetně speciálních bot. V případě, že dialýzu potřeboval pacient na ARO, chodily sestřičky přímo tam.

Žádné velké chystání před procedurou nebylo potřeba. Ráno jsem na sebe natáhla legíny a na to kalhoty, nahoru tílko a mikinu, abych měla volný přístup k permcathu. Hlavně si sbalit svačinu. Před dialýzou jsem v šatně jen shodila kalhoty a bundu, nechtělo se mně převlékat na místě. Nutností byla deka, protože na sále bývala zima a někdy jsem si nechala i erární prostěradlo a samozřejmě nesměly chybět vlněné ponožky.

Před začátkem „akce“ jsem nachystala na malý stoleček ke křeslu propriety (svačina, telefon, knížky), protože pak není možné se moc hýbat, jinak mašina spouští alarmy. Připojení k přístroji je pro sestřičky akce na pár minut, hlavní je důsledně desinfikovat všechny hadičky i okolí katetru. Čtyři hodiny mohou začít. Postupně jsem si vytvořila systém, jak strávit čas. První hodinu jsem procházela na internetu oblíbené stránky, četla jsem si zprávy a diskusní fóra. Následovala snídaně, chystala jsem si jídla podle diety, nejčastěji pečivo s máslem a šunkou, nebo lučinou a malý kousek ovoce. Pití jsem jen pocucávala.

Po hodině začala vizita, kdy lékař obešel každého pacienta a zeptal se ho, jak se cítí. Poslechl srdce, plíce a zkontroloval, zda pacient nemá otoky. Řešili jsme případné drobné neduhy, změnu medikace, suché váhy, atd.

Často jsem si s sebou brala pracovní počítač, takže čas pak rychle utekl, když jsem mohla pracovat. Když jsem nepracovala, četla jsem, koukala jsem na filmy a seriály nebo jsem se snažila spát. To se mně většinou nepodařilo. Ačkoliv pacienti neměli ve zvyku se mezi sebou moc bavit, přece jen byl ruch. Sestry chodily měnit dialyzační roztoky, mašiny občas zahoukaly, když pacientům lítaly tlaky, nebo se cokoliv stroji nelíbilo. Obdivovala jsem některé pacienty, kteří byli schopni půl dialýzy prospat, někdo si četl, někdo luštil, nebo se díval na televizi (na vyžádání jsme měli možnost malé televize se sluchátky, ale té možnosti jsem nikdy nevyužila).

Poslední hodina utíkala nejrychleji, pomalu se vše chystalo na odpojování a výměnu směn. Odpojení trvá trochu déle, protože se musí všechna krev vrátit zpět do těla. Důkladná desinfekce a přelepení katetru. Po dialýze jsem čekala na sanitu, sváželi nás domů podle potřeby, ale nejpozději v 11:30 jsem byla doma. Ohřála jsem si oběd a po něm zalehla. Po dialýze jsem se většinou cítila unavená a tak jsem využívala klidu a prospala jsem se trochu. Zbytek dne, nebo spíš odpoledne jsem už fungovala normálně. Nákup, vaření, úklid, procházky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.