Když jsem byla konečně doma po těch šílených operačních zážitcích, těšila jsem se, že se postupně budu zotavovat. První dny mně nebylo nijak extra lépe. Cítila jsem se slabá, neměla jsem chuť k jídlu a bolelo mně břicho. Stále. Nevěděla jsem, zda je to od operace nebo od antibiotik, která jsem brala, nebo od ledvin. Přes den jsem jen ležela a pospávala a přemlouvala jsem se k jídlu. Rodiče přivezli spoustu jídla, samé pochutiny, ovoce, džusy a já na to jen smutně koukala, protože jsem do sebe dostala jen pár soust.
Další týden jsem šla na kontrolní odběry, kreatinin se držel, a tak mě primář uklidnil, že zatím dialýza nebude, že mám hlavně hodně jíst a odpočívat. Samá výživná jídla, smetanové omáčky, tučná masa, ovoce, smetanové jogurty. Ráda bych, ale prostě to nešlo. Byla jsem stále víc a víc unavená.
O dalším víkendu jsem si poprvé troufla na malé vycházky kolem domu. Opatrně, krůček po krůčku. Doufala jsem, že čerstvý vzduch mi udělá dobře, ale cítila jsem se stále bídně. V neděli večer opět bolest břicha, tentokrát jiná. Doufala jsem, že to zaspím. Ale bolest přetrvala i v pondělí a bylo mně strašně divně. Motání hlavy, cítila jsem se velmi slabá, pocit na zvracení a přidalo se svědění celého těla. Samozřejmě jsem neváhala využít strýčka googla a ten potvrdil typické příznaky selhání ledvin. Tělo to vzdalo. Přemýšlela jsem, co dělat. V jednu chvíli jsem už skoro vytáčela 155. Nakonec jsem zavolala do ambulance a domluvila jsem si na další den odběry. To mě uklidnilo a trochu jsem se prospala a bylo mi lépe. Ne však na dlouho. Ten divný stav se odpoledne vrátil. Když přišel manžel z práce, nechtěla jsem ho děsit, ale nemohla jsem maskovat, že mi je opravdu zle. Nedokážu to popsat, ale prostě jsem věděla, že tohle je fakt průser. Nakonec mě manžel sbalil, naložil do auta a odvezl do nemocnice na pohotovost.
Doktor se tvářil, co že to po něm chci. Snažila jsem se mu vysvětlit, jak se cítím a že mi nejspíš selhávají ledviny. Ale protože jsem tam došla po svých, moc se na to netvářil. Nejdřív chtěl vše hodit na komplikace po gynekologické operaci, proto mě poslal na gynekologii. Z tohoto hlediska bylo vše v pořádku a doktorka mě nevybíravě poslala pryč, že se mnou nemají co dělat. Zpátky na pohotovosti mi alespoň odebrali krev a po několika telefonátech mě poslali na příjem interní ambulance. Bylo to totiž v čase covidu, počty případů narůstaly, stejně jako lůžka se jim plnila a bylo by pro ně snazší, kdybych tam nebyla. Naštěstí sloužila primářka hematologie, která si mě pamatovala a v mezičase organizovala umístění pacientů na interně. Hlavně kreatinin atakoval 700, nebylo na co čekat.
Po 10 dnech jsem opět skončila v nemocnici. Večer jsem dostala kapačku a injekci proti nevolnosti, takže se mně ulevilo a dokonce jsem se dobře vyspala. Druhý den se moc nedělo. Proškrábli mně nozdry kvůli covidu, několik kapaček, jinak nic.
Další den byl státní svátek, koukaly jsme se spolubydlícími na pohádky. Den se vlekl. Litovala jsem, že jsem se unáhlila a měla jsem to vydržet na odběry na ambulanci. I když těžko říct, možná bych jen skončila v nemocnici o den později. Následující den jsem konečně jela do Brna na zavedení permanentního katetru. To je hadička, díky které se člověk může za 24 hodin začít dialyzovat.
Zavedení se dělá v lokální anestezii. Chirurg nařízne žílu na krku a pak nařízne kůži na hrudníku. Katetr se vede do žíly podkožím, když je na místě, zašije se ranka na krku a výstup katetru se přišije k hrudníku. Záležitost na 20 minut. Po akci jsem ještě musela ležet hodinu kvůli krvácení a pak už jsem se sanitou vracela zpět za těmi „mými“ babičkami. Osazenstvo na pokoji se rozrostlo o další paní, družný hovor, telefonáty, televize, takový normální den na interně. Už jsem znala všechny rodinné příslušníky, historky z jejich mládí a celou historii jejich zdravotních problémů.
V pátek 29.10. jsem absolvovala svoji první hemodialýzu. Dialyzační středisko je jen o patro níž, takže jsem pěkně v županu dojela na místo činu. Za dveře, které jsem vídala jen z jedné strany. Místo, které bylo pro mě opředeno tajemstvím a bylo pro mě ekvivalentem cesty do pekel…