V pátek ráno, ještě více sužovaná horečkou, jsem sotva došla na vyšetřovnu. Výsledek byl jednoznačný. Hemoglobin 50, CRP přes 200, masivní krvácení do operační rány a počínající sepse organismu. Ani jsem nestihla zareagovat a sestřičky zaváděly močový katetr a ovazovaly nohy. Jela jsem opět známou cestou na sál a místní zřízenec mě litoval, že musím znova pod skalpel. Mně to bylo jedno. Bylo mi tak zle, že jsem si hlavně přála usnout. Po operaci jsem se vracela hned na normální pokoj, třásla jsem se po celém těle a nebyla jsem schopna to zastavit. Samotný primář přišel s vysvobozením v podobě injekce s nějakou kvalitní „drogou“. Žízeň byla kvůli horečce horší než po první operaci. Snila jsem o ledovém jahodovém čaji, nebo o čemkoliv, co bylo studené. Naštěstí se nade mnou sanitářka smilovala a dala vychladit vodu, kterou jsem pak po doušcích pocucávala.
Jestli jsem si myslela, že druhá noc po první operaci noc byla maso, tak tahle po druhé operaci, to byla přímo jatka. Opět se totiž ozvaly větry a navíc, jak mi nalačno kapala ATB, bylo mně fakt zle od žaludku. Takže jsem “zpříjemňovala” sestře noční službu blitíčkem. Moc jsem toho nenaspala. V sobotu ráno jsem vstala a chuděra sanitářka nestíhala měnit emitky (přejmenovala bych je na vomitky), jak jsem vyhazovala poslední zbytky čaje a žaludeční šťávy. Sotva ustalo zvracení, nastoupil pro změnu průjem. Protože jsem stále měla katetr a navíc drén a byla jsem slabá jak moucha, byla jsem odkázaná na sanitářku, mísu a plínku. V životě už asi nezažiju více ponižující moment. Jediné štěstí, že horečka opadla a už jsem měla “jen” zvýšenou teplotu. V neděli se naštěstí střeva zklidnila a mně bylo trochu lépe, protože jsem snědla pár soust. A hlavně mi vytáhli katetr a byla jsem konečně schopna dojít si na záchod a do sprchy.
V pondělí jsem musela znova být nalačno, protože mě čekalo kontrolní sono břicha. Divím se, že cestou na vyšetření přede mnou civilisti neprchali. Jela jsem na sedačce, bledozelený obličej, mastné vlasy a nádobka s drenem v klíně. Při vyšetření se zjistilo, že se rozšířila dilatace ledvinných pánviček, proto chtěl urolog provést cystoskopii. To je vyšetření, které jsem před třemi lety absolvovala v narkóze. Potřetí mi narkózu dát nechtěli, takže pěkně „za živa“ (místní zřízenec byl regulérně vyděšený, když mě znovu viděl). Vyšetření bylo nepříjemné, ale naštěstí nebolelo. Bylo to snesitelné také díky naprosto úžasné sestřičce, která si se mnou povídala o banalitách a tak mi pomohla tolik nevnímat, co se se mnou děje.
Poslední jobovu zvěst toho dne přinesli nefrologové. Kreatinin se usídlil na hodnotě 600 a byla jsem tak na hraně dialýzy. Díky primáři z nefrologie nezačali s dialýzou hned (znamenalo by to „instalaci“ centrálního žilního katetru do krční žíly na ARO). Dostala jsem speciální výživu z pumpy 24/7, musíme tělo nechat zkusit si to vybojovat. Nainstalovali mně i speciální ventil na kanylu, díky kterému jsem se mohla sama odpojovat a nemusela jsem zvonit na sestru při každé návštěvě WC. Pomalu ale jistě CRP klesalo, bodejť by ne. 3x denně mi kapala silná antibiotika. Vždycky jsem potom cítila divnou pachuť v puse. Žaludek jsem měla stále rozhozený, chuť na jídlo žádná. Kvůli ledvinám jsem dostávala snad tu nejchudší dietu, samé rohlíky s máslem a ovocná pyré bez chuti a zápachu. Několik oparů, oteklé mízní uzliny a kompletně rozpíchané ruce od kanyl byly jen taková drobnost. Přes všechny útrapy jsem se po 13 dnech konečně dočkala a pustili mě domů. Slabá jak moucha, ale šťastná, že jsem zase ve své posteli.