Umělá ledvina nebo-li dialýza je zařízení, které umožňuje čistit krev pacientům s akutním nebo chronickým selháním ledvin a někdy se používá pro čištění krve v případě otravy nebo vysoké hladiny minerálů v těle. Je to metoda, která více než 70 let zachraňuje životy.
Rychle a stručně, co je to dialýza
Když ledviny selžou, nejsou schopny čistit krev. V tomto okamžiku nastupuje náhradní proces čištění a to buď pomocí hemodialýzy nebo peritoneální dialýzy. Z těla se odvádí metabolické produkty, minerály a voda.
Při hemodialýze (HD) dochází pacient do dialyzačního střediska a proces trvá 4-6 hodin nejčastěji 3x týdně. HD funguje na principu průchodu krve přes polopropustnou membránu a je to druh mimotělního oběhu. Výhodou je, že ji provádí školený zdravotnický personál a pacient je pod dohledem lékaře. Nevýhodou je časová náročnost a nutnost docházet/dojíždět do dialyzačního centra.
Od roku 2015 existuje možnost provádět hemodialýzu i doma, ale této možnosti využívá zanedbatelné množství pacientů kvůli náročnému zaškolení a vyšším rizikům.
Peritoneální dialýzu (PD) si pacient provádí sám a spočívá ve výměně dialyzačních roztoků několikrát denně. Výměna trvá asi 30 minut. Často se kombinuje s tzv. cyclerem, což je přístroj pro domácí peritoneální dialýzu a často se na něj pacienti napojují přes noc. Výhodou je svoboda pohybu a vlastní volba, kdy výměnu provedu. Nevýhodou je větší zodpovědnost a zvýšený hygienický režim.
Pohled do historie
Historie dialýzy jako metody léčení selhání ledvin sahá do 20. let 20. století. První pokusy probíhaly v Německu, nebyly však úspěšné a pacienti zemřeli. Úspěch zaznamenal až nizozemský lékař Willem Kollf, když v roce 1945 provedl dialýzu u pacienta s akutním selháním ledvin, který přežil, dokonce se mu po týdenní terapii obnovila funkce ledvin. Kollf po přestěhování do USA pokračoval ve zdokonalování filtračních zařízení, která však byla určena pouze pro pacienty s akutním selháním.
Průlom v léčbě chronických pacientů přišel na začátku 60. let díky nové metodě spojování tepny a žíly pomocí tzv. shuntu. To znamenalo, že pacient mohl být dialyzován dlouhodobě a díky shuntu jsou pacienti dialyzováni dodnes.
Překvapivě patří tehdejší Československo k průkopníkům dialyzační léčby v Evropě, dokonce byla Praha prvním městem ve východním bloku, kde umělá ledvina fungovala. Zasadili se o ni MUDr. Daum a prof. Vančura, když se jim podařilo korespondencí se samotným prof. Kollfem jeden přístroj získat. Nutno podotknout, že to také bylo díky tehdejším komunistickým vládním představitelům, kteří chtěli získat pozitivní politickou image. První dialýza v Československu byla provedena v prosinci 1955.
Jak to však bývalo v dobách komunismu zvykem, vývoj v oblasti léčby dialýzou neprobíhal tempem jako v západních zemích. V roce 1970 byla k dispozici pouze 4 dialyzační centra, která sloužila hlavně pro akutní pacienty. Chroničtí pacienti měli smůlu… A přestože postupně přece jen dialyzační centra postupně vznikala i pro ně, ne každý pacient se na dialýzu dostal. Existoval limit věkový, nejprve 50 let, později „dokonce“ 60 let a z léčby byli zcela vyloučeni diabetici (při tom diabetici patří mezi nejčastější pacienty se selháním ledvin), nebo např. kuřáci. Skutečný rozvoj dialyzačních středisek nastal až po roce 1989.
Začátky peritoneální dialýzy se datují do 70. let 20. století a její rozvoj souvisí s objevem možnosti kontinuální ambulatní peritoneální dialýzy. Dalším milníkem byla možnost automatické PD pomocí tzv. cycleru. Tato metoda není tolik rozšířená jako HD, v zahraničí je však podíl takto dialyzovaných pacientů vyšší než v ČR.
Trochu statistiky
V České republice funguje něco málo přes 100 dialyzačních středisek, na kterých je dialyzováno cca 11 000 pacientů ročně, přičemž cca 7 000 tvoří pacienti v chronické fázi nemoci, zbytek jsou pacienti s akutním selháním, kteří posléze buď pokračují do chronického programu, nebo se funkce jejich ledvin obnoví. Ročně se tak provede více než 900 000 dialyzačních výkonů.
Hemodialýza je nákladná záležitost. Náklady zdravotní pojišťovny jsou více než 750 000 Kč ročně za pacienta. Přesto nejsou všichni pacienti vhodní pro transplantaci z různých příčin, navíc průměrný věk pacientů na HD je necelých 70 let. Jaká je délka dožití s dialýzou je silně individuální a závisí na celkovém zdravotním stavu, není výjimkou i více než 35 let života s dialýzou.